Frustrated fatigued millennial businessman having strong headache tired from laptop use touching forehead, stressed overworked company ceo suffers from migraine at work, aching head in office concept

Jak zůstat zapálený, a přitom nevyhořet?

Jak to vypadá, než & až člověk “vyhoří”? 

Příslovečný KOPR (k… odpor k práci), kumulující se únava a pokles výkonnosti – tyto signály samy o sobě ještě vyhoření znamenat nemusí, ale mohou být jeho předzvěstí. Začneme však od začátku – vyhořet může jedině ten, kdo byl pro svou práci zapálený :-) Proto i vy, kdo zrovna záříte jako hvězdy, zpozorněte.  

  1. “Nultá fáze” zápal do práce: Pro tento stav je typická vysoká motivace “něco dokázat”, nadšení, idealismus až ztráta smyslu pro realitu, někdy přerůstající v touhu “změnit svět”, udělat maximum možného, překonat očekávání druhých i vlastní limity. To se může zdát jako ideální východisko pro úspěch, zvlášť ve startupovém světě. Komplikace nastává, když člověk podléhá iluzornímu přesvědčení o vlastním vlivu, dobrovolně se přepracovává a zadělává si na nerovnováhu mezi výdejem (času, energie, úsilí, dalších zdrojů…) a příjmem (regenerace sil, kompenzace finanční i nefinanční, uznání, …). V této fázi stačí začít si uvědomovat, že dlouhodobě vyšší výdej než příjem není udržitelný, a že “jet na dluh” nutně znamená, že jednou budeme splácet i s úroky. Nastolení rovnováhy je pak otázkou práce s prioritami a sebeřízení.    

  2. Frustrace: Trvající tendence se nadměrně přetěžovat a opomíjet relax. V horizontu měsíců až let se překlápí do prohlubujícího se vyčerpání na tělesné i mentální úrovni. Energetický deficit už není ojedinělým, ale setrvávajícím stavem. Mohou se začít ozývat fyzické i mentální potíže – zhoršené soustředění, výpadky paměti, snížená odolnost vůči zátěži, horší zvládání emočně náročných situací. Člověk s nastavením “dokážu cokoli” má v takovém případě přirozenou tendenci potíže “překousnout”, překonat se, vydržet to, ustát to, zkrátka jednat dál, jako by se nechumelilo. A signály z těla brát spíš jako nežádoucí distraktory, kterými se nenechá zastavit – ani zpomalit. Pocity napětí a pochybnosti o smyslu práce se však začínají ozývat čím dál hlasitěji. V tuto chvíli je ještě možné zabrzdit, ovšem vyžaduje to skutečné odpoutání se od práce a dopřát si hluboký odpočinek, ideálně několik týdnů – týdenní dovolená nestačí. 

  3. Apatie: Pocity odcizení se stávají normou, člověk zaujímá cynický postoj ke své práci i lidem v ní – přestává mít zájem o pěstování vztahů, ať už jde o kolegy či klienty, případně pacienty či studenty apod. Lidi vnímá spíše jako čísla, problémy či diagnózy, nikoli už jako osobité bytosti. “Vyhořívající” pociťuje výrazný úbytek sil a ztrátu mentální kapacity. Nedaří se mu probudit v sobě dřívější chuť a vůli. Odvádí jen nutné minimum, odmítá nové výzvy, hledá způsoby, jak se vyhnout “nežádoucím” úkolům, přestává si věřit. Objevuje se odpor k práci doprovázený i fyzickými symptomy (bolesti hlavy a zad, žaludeční potíže, kožní projevy, tiky aj.). Člověku je zatěžko už jen dojet do práce, zapnout počítač, vyřídit hovory apod. Dokonce i v této fázi je ještě možné uniknout před totálním “vyhořením”, pokud si dopřejete pauzu v řádu několika měsíců – ne, s několika týdny už si tady nevystačíte. Samotná pauza neslouží jen k dodatečné kompenzaci dlouhotrvajícího přepětí, ale také k získání nového náhledu a postoje k práci – pokud člověk nezmění svůj přístup a “pouze” si odpočine, velmi brzy se vrátí do kritického stavu. Je třeba změnit mindset a vypěstovat si k práci nový vztah a nové návyky

  4. Úplné vyčerpání: Výrazný pokles až úplná ztráta vnímané kompetentnosti i reálné výkonnosti – neschopnost vůbec se do práce vypravit, neschopnost soustředění, „opomíjení“, odbývání až ignorování zadaných úkolů. A k tomu sílící tělesné symptomy vyčerpání… Narozdíl od akumulátoru, člověku “úplné vybití” neprospívá a dostáváme se na hranu životnosti – tedy, životaschopnosti. Není náhodou, že v Japonsku vznikl termín pro smrt z přepracování “karoshi”. Naše tělo se finálnímu stavu vyhoření vehementně brání, a právě proto nám klade do cesty “překážky” v podobě tělesných i psychických obtíží – je na nás, abychom si těchto více či méně výrazných signálů všímali a spolupracovali se svým tělem v době, kdy o naši pozornost začíná volat – ne až v době, kdy se potíže stanou nepřehlédnutelné. 


Jak vyhoření předcházet? 

Čtenáře, kteří poznali sebe nebo své blízké ve fázi “zápalu”, můžeme ubezpečit, že rozhodně není potřeba svůj zápal “uhasit” :-) S trochou nadsázky můžeme doporučit: “hořte zdravě!”: 

  1. Dbejte na dlouhodobou rovnováhu na straně výdeje a příjmu – tedy klidně ze sebe hodně energie vydávejte, ale pak si také dopřávejte její čerpání zpět. Klidně se vystavujte náročným situacím, ale hlídejte si, aby se permanentní stres nestal normou. Tělo funguje jako systém, který střádá informace a jen tak “nezapomíná” – to, že na sobě známky “vyhořívání” necítíme, ještě neznamená, že už si na něj nezaděláváme. Zkoušejte různé způsoby regenerace a čerpání energie – třeba si vzpomeňte, jak jste relaxovali kdysi dávno, když jste si to ještě dovolili, nebo se inspirujte ve svém okolí. Pozor na snahu kompenzovat mentální vypětí pouze fyzickou námahou – ta má sice řadu přínosů, ale stále představuje pro tělo výdej. Můžete experimentálně zkusit i formu relaxu, která vám není sympatická – možná vás překvapí, co pocítíte. Není třeba vyjmenovávat relaxační metody a cvičení, kterých je plný internet, ani vymýšlet kolo – někdy stačí přidat “obyčejný”, a přitom blahodárný spánek :-) 

  2. Směřujte svou energii do sféry vlivu – neplýtváte energií na věci, na kterých sice “máte zájem”, ale leží mimo sféru vašeho (stávajícího) vlivu? Snažíte se sebevíc, ale dopad je zanedbatelný? Výsledky se více odvíjejí od působení druhých než od vašeho vkladu? Pokud máte energie nazbyt, můžete si to dovolit, vytrvale makat a věřit v posun. Pokud však už nemáte z čeho brát, může to být začátek konce. Pak se vyplatí přesměrovat pozornost na ty oblasti, ve kterých dokážete získat nad situací větší kontrolu – i kdybyste nemohli změnit nic jiného, můžete mít kontrolu minimálně nad svými postoji, myšlenkovými vzorci i způsoby prožívání – a o to opírat svou spokojenost. 

  3. Nespoléhejte se na “kompenzace” a “odměny” závislé na druhých – např. “uznání společnosti”, “ocenění druhými za splnění očekávání”, “vděk za pomoc” apod. Souvisí to s předchozím bodem a sférou vlivu. Zda a nakolik nám někdo bude vděčný, to ani při nejlepší snaze nemusíme na 100 procent zajistit – ale i bez vděčnosti druhých můžeme zažívat naplnění a uspokojení z práce, do které jsme vložili to nejlepší, co jsme dokázali. Pocit “zadostiučinění” můžeme čerpat z vlastního vědomí a svědomí, nevázat jej na “pozitivní” zpětnou vazbu od druhých. 

Nedostatek pozitivní zpětné vazby a pocitu “zadostiučinění” vysvětluje, proč nejčastěji “vyhořívají” lidé ve zdravotnictví, školství, sociální péči a dalších “pomáhajících” profesích, ale také v zákaznickém servisu, obchodu či vedení firem. Výjimkou nejsou ani lidé pečující na plný úvazek o děti, rodinu a domácnost. Ať se nám to líbí, nebo ne, je zdravější brát ocenění druhými jako “bonus”, ne jako potvrzení naší hodnoty, na kterém “visíme”. 

  1. Vnímejte své tělo naplno – tělo s námi komunikuje, vysílá signály, “myslí to s námi dobře”, bolestí a pocity nepohody nás chce uchránit od toho, abychom se vystavovali podnětům, které nám nemusejí prospívat. Pokud tělu nenasloucháme, ono jen tak nerezignuje na to, aby nás informovalo – zajistí si, aby jeho signály byly silnější a nepřehlédnutelnější… Všímejte si změn i na úrovni nálady a pocitů spojených s prací a lidmi kolem ní. 

  2. Udělejte si jasno v hodnotách a potřebách – co od svého života a práce niterně potřebujete? A za čím se honíte jen pro to, že “byste měli” nebo “musíte”? Jak vaše energetická bilance přispívá k vašemu záměru “žít spokojený život”? Nakolik jste závislí na hodnocení druhými? Nakolik jste si zvykli přehlížet své osobní potřeby, v zájmu toho, abyste naplnili (domnělá) očekávání druhých? Není potřeba hned razantně omezovat svou aktivitu – podstatné je, s jakým postojem ji vykonáváme. Máte momentálně dost zdrojů na to, abyste je do své práce vkládali i bez nutnosti rychlého a/nebo neustálého “zadostiučinění”? Nebo zaujímáme roli štvance, který se může pro druhé „přetrhnout“ a přitom má ve skrytu duše druhým za zlé, že mu „neoplácejí“ tak, jak by si přál? 

Firmy mohou podporovat kulturu, která bere hodnotu zdraví zaměstnanců vážně – podněcovat lidi k zájmu a péči o sebe sama, po fyzické i psychické stránce. Leadeři a influenceři v organizacích mohou inspirovat druhé k tomu, aby otevřeně mluvili o svých potřebách a nebáli se sdílet ani své potíže. Pokud máte kolegu, který byl doslova žhavý do práce, a najednou se delší dobu potýká s rezignovaným postojem, je to výstražný signál. Pomáhá empatická komunikace, která by rozhodně neměla znevažovat situaci dotyčného nebo jej stavět do pozice “ne dost silného”. Další tlak zvenčí na to, aby se dotyčný “vzchopil”, nepomůže. Lidé se silným nutkáním „zachraňovat projekty“ nebo „něco dokázat“ potřebují sami v sobě najít jistotu, že i „bez výkonu“ mají hodnotu. Potřebují polevit, vytvořit bezpečný prostor a být akceptováni s tím, že jejich snížená chuť pracovat či omezená výkonnost není něco, s čím by měli nyní „bojovat“. Naopak je potřeba to přijmout jako užitečný zdroj informace těla, že je potřeba změna v přístupu k práci a k sobě jakožto “zdroji”. HR se mohou stát ambasadory programů pro podporu duševního zdraví, umožňující přístup k psychologickým konzultacím, poradenství či psychoterapii, účast na preventivních workshopech apod. Investovat do rozvojových programů, které učí lidi zacházet se stresem, emocemi a svou energií. Prevence je účinnější, levnější a příjemnější než léčba.

Sdílet článek

Share on facebook
Share on linkedin
Share on email

mohlo by vás zajímat